Vítejte na Community.cz

Škoda v českém právu znamená újmu, kterou jedna osoba (poškozený) utrpí na svém majetku, penězi ocenitelných majetkových právech nebo na zdraví v důsledku protiprávního jednání jiné osoby (škůdce). Odpovědnost za škodu a její náhrada je upravena v občanském zákoníku, zvláštní úpravu obsahuje obchodní zákoník (pro oblast obchodních vztahů), zákoník práce (pro oblast pracovněprávních vztahů) a další speciální předpisy (např. zákon č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů).

Obecně platí, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (tzv. obecná odpovědnost za škodu). Škůdci vzniká závazek k náhradě způsobené škody. Zákonnými podmínkami pro vznik obecné odpovědnosti za škodu jsou:

vznik škody,
příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vzniklou škodou (tzv. kauzální nexus),
zavinění (buď úmyslné, nebo nedbalostní).
Pokud se o nároku na náhradu škody vede občanské soudní řízení, vznik škody a příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody musí prokazovat žalobce (poškozený). Zavinění občanský zákoník předpokládá (presumuje), avšak žalovaný škůdce se může ze své odpovědnosti vyvinit (tzv. exkulpace), pokud prokáže, že škodu nezavinil.

V některých případech je zákonem stanovena odpovědnost bez ohledu na zavinění škůdce, jde o tzv. objektivní odpovědnost, tedy odpovědnost za následek. Jako příklad lze uvést odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností, odpovědnost za škodu způsobenou na věci přijaté k plnění jeho závazku, odpovědnost za škodu okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo užito při plnění závazku, odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, odpovědnost za škodu způsobenou zvlášť nebezpečným provozem, odpovědnost za škodu na vnesených nebo odložených věcech, odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem apod. Odpovědnosti se odpovědná osoba může zprostit pouze z důvodů uvedených v zákoně (tzv. liberační důvody), pokud takové důvody zákon nevymezuje, jedná se o odpovědnost absolutní.

Náhrada škody je možná:

uvedením v předešlý stav – restituce z restitutio in integrum nebo
náhradou v penězích – relutární náhrada, nepřesně označovaná jako reparace.
Pro účely náhrady škody na majetku se rozlišují dvě složky škody:

skutečná škoda (damnum emergens) – představuje hodnotu, o kterou byl v důsledku protiprávního jednání škůdce zmenšen majetek poškozeného; pojem skutečná škoda není zcela výstižný (srov. positive Schade – pozitivní škoda),
ušlý zisk (lucrum cessans) – majetkový prospěch, jehož by poškozený jinak pravděpodobně dosáhl, kdyby nedošlo ke škodě.
Byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného (např. tím, že sám také porušil nějakou konkrétní právní povinnost nebo že si nepočínal dostatečně obezřetně, a porušil tak obecnou prevenční povinnost předcházet škodám), nese ji poškozený poměrně, tzn. že škůdce mu nahradí pouze část způsobené škody. Pokud je škoda způsobena výlučně zaviněním poškozeného, nese ji sám, tzn. že škůdce mu nemusí hradit nic. Navíc soud z důvodů zvláštního zřetele hodných může náhradu škody přiměřeně snížit (tzv. moderační právo), to však neplatí v případě úmyslně způsobené škody.

Na rozdíl od právní úpravy řady jiných zemí (a v rozporu s přirozeným chápáním tohoto pojmu) české právo za škodu nepovažuje újmu nemajetkovou (morální) s výjimkou škody na zdraví. U škody na zdraví se jednorázově hradí bolestné a ztížení společenského uplatnění, opětovnými plněními pak ztráta na výdělku, ztráta na důchodu, náklady na výživu pozůstalým v případě usmrcení. Výše jednorázových náhrad je omezena sazebníkem stanoveným vyhláškou Ministerstva zdravotnictví. Dalšího zadostiučinění nad tento rámec se poškozený může domáhat pouze formou náhrady nemajetkové újmy, což však znamená, že musí vést dvě soudní řízení, a to podle současné úpravy věcné působnosti soudů v občanskoprávním řízení navíc u dvou různých soudů, neboť k projednání žaloby o náhradu škody je v I. stupni příslušný okresní soud, zatímco k projednání žaloby o náhradu nemajetkové újmy je v I. stupni příslušný soud krajský.

České právo umožňuje přiznat poškozenému vedle náhrady skutečné škody a ušlého zisku i náhradu účelných nákladů spojených s léčením a při usmrcení i přiměřené náklady spojené s pohřbem. Náhradu vynaložených nákladů spojených s uplatněním nároku (např. náklady právního zastoupení, hotové výdaje poškozeného a jeho právního zástupce) upravuje občanský soudní řád. České právo na rozdíl od např. anglosaského právního prostředí však neumožňuje tzv. punitivní (sankční) odškodnění, jehož účelem je vedle funkce reparační uložit škůdci sankci, a zabránit tak opakování protiprávního jednání (funkce prevenční).